Cause in a bullet-prove vest
With the windows all closed
I'll be doing my best
& I'll see you soon
In a telescope lens
& when all you want is friends
I'll see you soon

Mám za sebou čtyři moc krásné vodácké dny a troje usínání pod bezmračným nebem. Jedna z top akcí v životě, prakticky to nemělo chybu. S naší partou, K. v přípravném výboru. Nejdelší čas, co jsme zatím byli spolu. Krom běžných vodních zážitků se mi podařilo K. neutopit, takže jsem ji alespoň pořádně kropil.

A nejvíc jsem si samozřejmě užil večer. Do kytarových exhibic jsem dal vše, i když už dávno vím, že na děvčata je to neúčinné. A když už jsme všechny poslali spát, tak jsem si ověřil, že zatím stále ještě nemáme nouzi o témata rozhovorů... povídání u ohýnku do noci a do rána; zírání na noční oblohu – radoval jsem se, jak dobře jsem investoval svůj čas při pozorování hvězd a souhvězdí, protože K. a ostatní vypadali, že mají vážně radost, když jsem jim ukázal těch pár, které znám.

Tak moc jsem si zvyknul na noční povídání, určitě se mi bude stýskat. Po návratu jsem na včerejšek rychle svolal další akci do ST, další nádherný prázdninový večer, tentokrát s D. a K. A z ST je to k nám jen kousek, přesvědčování k přespávačce u nás nedalo u D. moc práce a u K. – no, vzhledem k tomu, jakého fiaska jsem dosáhl při poslední podobné příležitosti, se není čemu divit, že se trochu bránila. Ale ne zas až tak moc, zvlášť když měla zabalen i zubní kartáček.

Odjezd z ST na mně působil podivně skličujícím dojmem. K. se v jeden okamžik zvedla a skoro bez rozloučení vystřelila na zastávku. Po tom, co jsme ji došli, se dlouho rozmýšlela, jestli pojede tramvají domů, nebo půjde pěšky s námi, nakonec zvolila tramvaj domů. Nějak jsem měl pocit, že je v ten okamžik vhodné odejít a nepřemlouvat, tak jsme udělali pár kroků, jenže mi to prostě nedalo, připadal jsem si hrozně špatně, nepočkat s ní alespoň na tu tramvaj. A pak D. napadlo, že vlastně může jít kousek s námi, tak jsme se po pár metrech zase sešli a já si nemohl pomoct, že K. zpočátku mluví zastřeně, trochu jako když zadržuje pláč. Sedli jsme s ní do její tramvaje, jenže potom opět nejspíš spontánní rozhodnutí, a já si vedl obě děvčata k sobě. Nesmírná radost, že se všechno vyřešilo.

U nás jsme chvíli jen tak blbli, trochu zazpívali, a pak přešli do spánkové polohy, jenže spavá nemoc zdolala jenom D. a my jsme zase zabředli do dlouhého hovoru o spoustě věcí, tentokrát se nešlo spát vůbec a než přišlo ráno, tolik jsme si toho řekli a vysvětlili, včetně toho z mojí strany tak pokaženého začátku. Kámen na mojí hrudi se scvrknul a skutálel a duši mi zalil nádherný pocit, že z toho by se mohlo vyklubat doopravdy pevné přátelství. Dozvěděl jsem se, proč některé lidi K. objímá a některé ne (nezadané kluky) a když jsme se ráno loučili, jako bych poprvé cítil, že tohle objetí není jen nezbytná reakce na mojí akci. Teď mi trochu padá hlava únavou, ale za chvíli se uvidíme znovu, na venkovním parkovém zpívání s kytarami, taky s T., se kterou zpívat je nádhera, které se taky vyrovná máloco.

A teď tu sedím a musím se ze všeho rychle vypsat, kdyby se stalo cokoliv a tenhle nadšená nálada mě přešla. Jednou si budu moct přečíst těchhle pár odstavců a vzpomenu si, jak moc moc krásně mi v tuhle chvíli bylo. Říkám si, že přátelství neroste samo, je ho potřeba budovat a opečovávat a taky mám ohromnou radost, jak moc pomohla moje sázka na upřímnost. Když se člověk otevírá, je možná zranitelnější, ale najdou se lidé, kteří to ocení. Riziko, kterým ale může člověk získat tak mnoho.

Opaří mě
tvůj pohled
spálím se
o tvůj dotek 

Tvá krása žal přivodí
a tvůj smích mě uhodí

I spent half the night with some clever line
Waiting at the back of the key
I lost my nerve and let the next boy through 

Poslední čajovna mě moc nebavila, každý jen přednášel svoje politické názory. Bohužel každý chtěl poslouchat jen sebe, takže pravá diskuse to podle mne nebyla. Navíc nás bylo nějak hodně, příliš na to udržet jednu společnou rozpravu a skupinka se pak rozpadla. A K. se skoro celou dobu bavila s A. No co už.

Tak se místo toho vrátím o týden nazpět, kdy všechno probíhalo tak jak to mám rád, tentokráte v pěti. Rozhovor se stočil na vztahy, když se K. nevinně ptala, jak se dali F. a P. dohromady. Vzhledem k celkem zajímavé konstelaci předložím poměrně hustý vztahový graf G = (V, E), V = {F., P., K., A., Já}, E je z V x V (tenhle systém neumí vložit znak podmnožiny..), u každé hrany e je z E (a ani znak náležení) uvádím ještě další prvky z V, které o e vědí.

1. F. <=> P. | pár, pořád z nich mám radost, doufám, že jim to vydrží (zjevné všem)
2. F. <-> K. | ex-pár, ale zdá se, že spolu vychází pěkně (znalost Já a P., A. nejspíš ne)
3. A. -> K. | A. nám K. balí, K. prý nemá zájem, vzhledem k čajovně tento týden se ale radši úsudků zdržím (znalost: Já, ostatní možná tuší)
4. Já -> K. | tato šipka označuje trajektorii letu mých papírových koulí, a byla již na těchto stránkách popsána až až (o znalosti ostatních nemám informace, je možné, že ale neví nikdo, A. skoro určitě ne)

Vypůjčím si jednu mojí oblíbenou větičku – pro rozebírání vztahů jsme si, jak je z obrázku patrné, lepší počasí snad ani nemohli přát. Zvlášť když uvážíme jen neúplnou znalost G některými zúčastněnými.

F. nás například přesvědčuje, že kluci by měli při seznamování do toho víc jít, nebát se děvče oslovit a tak. A tak jsem si jen představil praktický opakovací kulomet na papírové koule, který bych nosil nízko u pasu a pálil po děvčatech ostošest. Ale radši jsem zůstal jen v říši představ a vduchových úsměvů.

K. zase přišla s tím, že se kluci všeobecně neumí vymáčknout. Tak to evidentně taky nebylo o mně. No problem totiž. Podle mne se spíš naopak neumí vymáčknout holky – ani tak, ani tak, ani jestli mají zájem, ani jestli nemají. Což mě rozčiluje. I to by mohl být důvod, že to A. dál na K. zkouší. Protože vím moc dobře, že K. mě taky mohla zarazit mnohem dřív, kdyby chtěla, a já si mohl ušetřit jednu studenou sprchu (viz druhý příběh). Vlastně jsem měl, když ne zrovna sto chutí, tak alespoň tucet chutí jí říct, že v ní aby se člověk taky vyznal… no… tak. Ale radši nic samozřejmě. Tak to chodí, všichni povídají a já si myslím svoje. 

Také nám P. vyložila světskou formu jejich seznamování, tedy že se F. před ztečí rozhodla opít. Což zabralo i mně s mojí bývalou E. (a nejspíš nepočítaně dalším párům). Tahle taktika ale u K. nasadit nešla, protože si dává nesmírný pozor, co se pití týká. Což je jen ale další věc, kterou jí přičítám k dobru. E. mi tolikrát vyčítala, že moc nepiju a nechci se účastnit kalících akcí s jejími spolužáky. A já si vždycky u toho říkal co to sakra má být, copak to je něco, za co by se měl člověk stydět? Stokrát radši do čajovny než na pitku v The Pub.  

No, abych tedy příběh nějak uzavřel, kdyby někdo chtěl K. sbalit, tak bych mu mohl teoreticky poskytnout solidní zásobu tipů. Teoreticky.  

Dostal jsem od K. jakoby dort k narozkám. Teda přesněji kuskus s jablky a ořechy, no jablka nejím, ale neměl jsem to srdce jí to říct. Tak to asi bylo za básničku. Ale byly v něm svíčky!

Teď dvě kreslené momentky, smutná a veselá, smutná smyšlená, veselá podle skutečného příběhu. 

What did you learn from your time in the solitary
Cell of your mind?
There was noises, distractions from anything good
And the old prison food
Colour my life with the chaos of trouble
'Cause anything's better than posh isolation

Rád chodím po světě. Poslední výlet byl časnějarní. Tipuju, že je to asi nejhorší doba na výlet.

V létě je všude krásně, sluníčko člověku úplně stačí, protože je rád, že prostě svítí. Když svítí moc, schová se do stínu. A když zrovna nesvítí, je fajn i zmoknout a pak se sušit.

Na podzim jsou výlety nejkrásnější – všechno je barevné, listí šustí pod nohama a přitom je ho ještě dost i na stromech, aby nic nevypadalo bezútěšně. Ráno mezi stromy leží šedá mlha, trochu to studí do rukou a tváří, ale stačí se jen na chvíli rozběhnout...

V zimě mráz a sníh dokáže připravit krásné obrazy. Horký čaj chutná nejlíp a všude je ticho, každý hluk rychle usne pod peřinou sněhu...

Na jaře je příroda po zimě špinavá, stromy holé, pohledy poněkud bezútěšné. A pak člověk musí přírodu milovat už jen pro ten příslib, že se zase všude obrazí, zezelená, olistí a zbarevní.

A tak si při procházce na začátku jara trochu pomáhám a napínám svou fantazii. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se vidět všechno tak, jak bude vypadat za pár týdnů a měsíců. Opadalý strom obrazí o trochu dřív, alespoň na tu chvíli, kdy kolem něj projdeme. Škoda, že to nevidí ostatní... ale třeba to dělají taky tak.

Když budete chtít, naučím vás to!

Byl to príma výlet, trochu si zavzpomínám. S O. Známe se dlouho, tak dlouho, že už si uvědomuji, jak jsme rostli, jak svět není pořád stejný, a jak se každý z nás změnil. A jsme pořád přátelé a já si toho tak moc vážím. Kamarádka, o které vím, že podpoří každý dobrý nápad, nic nezkazí, do všeho půjde. Naši starou partu už vítr rozfoukává do všech stran, s O. ale věřím, že to bude přátelství na zbytek života. 

Kolik máte kamarádů, které znáte deset, dvanáct, patnáct let? Já málo, přiznávám.

A s K. Trochu nesmělá, lehce nervosní, asi z toho, jak se tam vlastně s námi dvěma ocitla. Ať žije cílené uvádění do rozpaků!

Určitě jeden z nejkrásnějších dubnových dnů. 
 

I would have died for just one kiss
I had the chance just to hold hands
I knew I would never really did
I heard she only went with older kids

Svět je zvláštní. Tohle město je zvláštní. Moje pocity taky. Pod tlakem povinností proškrtávám svou společenskou aktivitu na životní minimum, krátím všechny proměnné ve zlomku pestrosti bytí a zůstává jen stále víc dominující člen státnicového šprtání. A každý den usínám s vědomím toho, jak je mi líto, že netrávím víc času s přáteli – projde mi to? Doufám, že takové několikatýdenní odtržení nezpůsobí zásadnější odcizení, přáteli nemůžu plýtvat.

Jen středy si nechávám, nejlepší den týdne, středu nezatáhnu, ani kdybych se dozvěděl, že bych měl před komisi pozítří.

Pocity ke K. se zklidnily jen z části. Nemám moc příležitostí si s ní popovídat, i když bych moc rád, většinou se toho děje tolik, že nezbývá čas. Přičteme-li k tomu, že jsem osoba značně nesmělá... Občas si připadám jako špunt, který při obývákovém sprintu rozbil památeční vánoční ozdobu – její pád zatím nikoho neprobudil, ale vy jste si naprosto jistí, že když šlápnete na kterýkoliv z bilionu střípků, skřípot bude tak hlasitý, že na vás okamžitě sešle hněv půlky domu – a tak jen stojíte na místě a sbíráte odvahu vydat se jedním ze směrů – a přitom vám je jasné, že dřív nebo později budete muset udělat krok.

Tak já stojím a přešlapuji a přemýšlím, jestli K. někam pozvat, jen tak, protože když jsem sám, chtěl bych toho tolik říct. Ale když to udělám, hrozí, že si K. k mému obrázku dokreslí šedivou šmouhu dotěrnosti. Jaký je asi ideální interval mezi tím, že vás dívka odmítne a tím ji někam pozvat – jen tak, jako kamarádi? A tak budu nejspíš ještě nějakou chvíli přešlapovat.  

Přátelství je zvláštní. Nejspíš hrozně složitý mechanismus co se odehrává v naší hlavě a srdci, který má za následek jen to, že uděláme vše, aby se někdo stal naším přítelem. Přátelství nám musí asi hodně prospívat, když nás k němu naše duše tak vehementně přesvědčuje. A je ochotná riskovat trápení, které může z touhy po přátelství vzejít. Je to stejné, jako s láskou. Proč v nás příroda vypěstovala tak silnou touhu se s lidmi přátelit? Přátelé člověka chrání...

Tak divadlo bylo moc fajn; v divadle se dvěma děvčaty, pak v kavárně se třemi – kdo z vás to má? 

A dneska má K. narozeniny a já se místo srdečních záležitostí raději soustředil na její zálibu v mrkvi. Předkládám pro pobavení budoucích generací: 

Večer moc je pomalý
a srdce pumpuje
do žil utrpení

Prázdný pokoj zoufalý
mysl balancuje
na tenké hranici
mezi láskou a neláskou
Snadno je zamění

Pocity stékají  
a mění se v závaží
a pomalu, potají
mi nohy podráží

I read it all every word
And I still don't understand a thing
What had you heard?
What had you heard? Was it love
Was it take another walk in dark?
You'll never learn

Na minulý týden to je krásná vzpomínka. Povídali jsme si o spoustě věcí, zajímavých a pro mne moc důležitých. Snad i ostatním přišly zajímavé. Stalo se vám někdy, že přijdete domů, máte plnou hlavu všech těch věcí, které všichni říkali? ... A bylo vám dobře jenom z toho, že jste si o tom všem mohli povídat...

Proto jsem se asi na dnešek tolik těšil a teď jsem trochu zklamaný, protože se večer rozpadl dřív, než vlastně začal. Hm, v neděli asi jdeme s K. a D. do divadla, tak se můžu těšit alespoň tam. Jestlipak tam bude i ten kluk, co si ho dneska přivedla K.? Ale člověk asi udělá nejlíp, když se na nic netěší, pak může být jen příjemně překvapený. Další problém s těšením je, že když se člověk stále na něco těší, tak čas moc rychle ubíhá a státnicový strašák už bohužel vykukuje za obzorem... 

Zaklonit hlavu a naslouchat
zpěvu ptáků na tramvajové zastávce
otevřít hruď
nastavit srdce
smát se a doufat
raději
než schovat se ve skořápce

Pohladit kámen a tmu prokouknout
plíží se po mostech prstů chlad
kývneš,
snad 

Vedle tebe promoknout
na tebe však
ani kapka nedopadne
i déšť se totiž pomátne
Spolu;
s tebou chtěl bych zestárnout. 

In the moonlight
you'll dance till you fall,
and always be here in my heart.

Je to těžké. Minulý víkend se určitě zařadí mezi top mého života. Na všechny jsem si moc zvykl a to to bylo jen pár dnů. A na K. samozřejmě taky. Mám spoustu fotek a video, na kterém hraje na akordeon. Teda docela špatně, ale roztomile. Bezvadně jsem si užil zpívání s T. a trochu jsem se poznal i s D. Další případ něčeho, co mi přináší obrovskou radost.  

Každý máme předsudky. Stereotypy většinou fungují, proto je používáme. Přirozeným výběrem byl zvýhodňován ten, kdo se dokázal rozhodovat především rychle a povětšinou správně. Proto jsme předsudky tak prorostlí, může za to evoluce. Někdo ale ze stereotypů vystupuje a takovým třeba neprávem ubližujeme, když se je snažíme vmístit tam, kam ale nepatří.

Třeba L. Vysoký, dlouhé tmavé vlasy, bradka; tomu by nikdo na stopu nezastavil – a přitom je to jeden z nejhodnějších lidí.

  Je pokrytectví, když někdo říká, že nemá předsudky. Všichni je máme. Máme ale taky rozum a už nemusíme bojovat o život v každém okamžiku. A tak si stačí říct jen "Možná se pletu," když se mi nelíbí první dojem, který na mě někdo dělá. Máme rozum, se kterým můžeme s předsudky bojovat. Já mám na lidi, alespoň se mi to zdá, docela špatný odhad. Možná mi to někdy komplikuje život, ale na druhou stranu nemám nouzi o překvapení. Máloco mi totiž tak zvedne náladu, jako když se v někom spletu, a pak zjistím, že je to vlastně úplně bezva člověk.  

Pak už se jen ve mě míchá provinilý pocit z toho, že jsem se nechal tak oklamat počátečním dojmem, a o to větší radost z toho, že jsem to prokoukl a poznávám další skvělou lidskou bytost.

i can see your eyes turn blue,
i can see the weather changing you
cold summers one after the other
got old fast grew tired of each other. 

Minirest v Havlíčkově je zaručeně to nejobskurnější místo, na kterém jsem kdy psal diplomku a blogoval. V prostředí prodchnutém inspirací jistě vznikne kvalitní kód i kvalítní post, kterým je právě tento.

Zprávy TV Nova jedou nade mnou, Ludovico Einaudi dělá co může, aby tu nádheru skrz sluchátka přehlušil, paní vrchní je příjemná (zkusili jste někdy někdo přijít do classy hospody s dotazem, jestli si můžete dát notebook do zásuvky? s krosnou na zádech, s kytarou v ruce a v druhé s další taškou krámů?). Můj stroj je totiž pořádnej kousek, žádná holčičí hračička, bohužel gigaherzy musím vykoupit výdrží na baterie v řádu několika desítek minut. A ujel mi vlak a já si nemůžu dovolit ztratit čas, takže budu ještě hodinu sedět v tomhle pajzlíku, psát konceptuálně modelovací predikáty a do toho si občas ulevím tady.

Náhradní plán, kdybych nenašel putyku se zásuvkou, bylo vytáhnout kytáru na Masaryčce a rozjet tam pořádný indie rock. Už jsem byl na cestě, fakt bych do toho býval šel. Byla by z toho pěkná historka.

Spíš než novinky z telky nade mnou mě ale rozptyluje něco jiného – zítra odpoledne přijede první parta k nám domů a pozítří ráno druhá. A s tou druhou i K. Včera jsme byli v čajovně, bylo nás málo a já byl za to hrozně rád. Třeba někoho napadne, že to je proto, že průměrná vzdálenost uzlů se v kružnici lineárně snižuje s ubývajícím počtem uzlů; zkrátka jsem prostě seděl blízko. Ale spíš mám obecně radši, když je nás míň. Pět bylo akorát a bezvadná sestava. Jen bych nečekal, že se budem tak dlouho bavit o Linuxu, vždyť jediný matfyzák jsem tam byl já a dělal jsem všechno pro to to téma nijak nerozvíjet. No co už :o).

Udivilo mě, jak málo z rozhovorového koláče si K. ukusuje pro sebe. Někdo nemá co říct a přesto mluví stále (naštěstí tam nikdo takový včera nebyl). Já moc rád nechávám lidi mluvit, zvlášť když povídají něco zajímavého. Varianta je, že to K. dělá podobně. A nebo to celé čtu špatně. Když člověk nezasahuje, znamená to, že se nudí nebo že je zaujatý tak, že nechce přerušovat?

K rozhovorům někdy přistupuji s pokorou. Je skutečně vždy nutné něco říct jen proto, aby člověk něco řekl? Hrozně rád poslouchám lidi, jak si povídají. Třeba když jdu spát. Nikdy se mi neusínalo tak dobře, jako když si někdo povídá a já jen tak ležím ve spacáku a poslouchám, dokud neusnu nadobro. Když člověk usíná u vody, je to hodně podobné, znám to z ČL, tam potok taky šumí tak, jako kdyby někdo mluvil. Je to hodně zvláštní, usínat v teepee. H. říká, že je to jako na lodi – vítr napíná plachtu, ta naráží do tyčí jako do stěžňů a venku zurčí potok... A staří lidé taky chtějí usínat u toho, jak si někdo povídá, proto si dávají do ložnice televizi. Na jednu stranu docela věrná náhražka, i když je to smutné, když se nad tím člověk zamyslí. 

Vzpomínám si na babičku, jak s námi vždycky sedávala v kuchyni a klimbala. A my se jí ptali, jestli si nechce jít lehnout, a ona vždycky zamrkala a mávla rukou, "vždyť já vás poslouchám". 

Mám neodbytný pocit, že toho o K. vím jenom málo. Ty hlavní biografické informace jsem se dozvídal vedlejšími cestami, trochu na mě působí, že příliš neodkrývá svoje soukromí.

Jů ordinace v růžové zahradě. Tak to se určitě dojmu!

Můj svět je tvůj
Je to vzájemné, jak moře a břeh...

No už aby bylo zítra. Napůl se hrozně moc těším, načtvrt se trochu bojím, hrozně by mě mrzelo, kdyby se ta akce nějak nepovedla. A na poslední čtvrt mě hlodá svědomí, že bych se měl věnovat škole. Ale škole už jsem obětoval dost, jeden víkend se snad někde nažene.

Tak zase do diplomkování.

Fůůůj to je hnusná kofola, že já si nedal radši ještě pivo... Ale chemický důchod je chemický důchod. Do státnic žádné zabíjení mozkových buněk, pokud to nebude naprosto nutné.

A už drncám ve vláčku. No tohle je teda prazvláštní post. Trochu bezhlavě-bezpatný.

I feel safe, I feel warm when you're here  
Then I do no wrong  
I am cured, when I'm by your side  
I'm alright, alright

Rozmýšlím nad tím, kam se vlastně vedle K. umístit. Měl bych se smířit s tím, že pár z nás nebude. Můžem být tedy přátelé, což by bylo asi bývalo o hodně snadnější, kdybych se prve nesnažil o nic víc. A nebo nebýt nic. To je dojista pro mne nejméně žádoucí varianta ze všech. Vídáme se jednou týdně, což se mi zdá bolavě málo. Někomu možná přijde nezdravé motat se kolem děvčete, která člověka odmítne.  

Třeba až si někoho najde. Snad mi pomůže, že nejsem žárlivý. Když vidím dva lidi, kterým to spolu klape, jsem moc rád. A když jeden z nich bude někdo, na kom mi tolik záleží? Tím spíš. City jsou pro mě jako náboj a je především na nás, jaké znaménko se na té elementární kuličce objeví. Vztek a smích, lítost a štěstí. Věřím tomu, že člověk je sám zodpovědný za svoje pocity. K. mi neublížila a doufám, že nikdy nenabude toho dojmu, že ano; naopak, ublížila by sobě, kdyby vkročila do vztahu, ve kterém by nebyla šťastná.  

E., moje bývalá přítelkyně, z toho šílela. "Jaktože na mě vůbec nežárlíš?" Co na to odpovědět? Moje odpověd bývala: "prostě to ve mně není." Bral jsem to, jako kdyby se mne ptala "jaktože jsi takový, jaký jsi". Asi by byla bývala radši, kdybych byl mnohem... hm, teritoriálnější? To, že mi nevadí, že chodí ven s kamarády, ji rozčilovalo. Moje pokusy o hranou žárlivost (nojo, zkusil jsem to) byly k smíchu, však už jsem dříve psal, že nic hrát neumím. "Co když si tam najdu někoho jiného?" Tak z téhle otázky jsem se radši vždycky nějak vykroutil, protože tady by přímá odpověd asi jen přilévala olej do ohně. Až potkáš někoho, s kým budeš radši než se mnou, tak ti to budu přát, protože mi na tobě záleží a chci pro tebe jen to nejlepší.   

Když bude mojí kamarádkou, budu si toho nesmírně vážit. Kamarád může být trochu zamilovaný do kamarádky, znám spoustu takových dvojic, kterým to klape bez problémů (další lidé o tom píšou celé  romány). Jen se bojím, aby ve mně neviděla nějakého dotěru, který neumí pochopit "ne". No, o víkendu budu mít K. spolu s otatními u nás doma, tak se asi ukáže.

You said I'm gonna buy this place and burn it down
I'm gonna put it six feet under ground
I'm gonna buy this place and watch it fall
stand here beside me baby in the crumbling walls

Teď bych nechtěl být venku. Sněží, prší, fičí a hřmí. A já si hned vzpomněl, na ten obrázek, na kterém je napsáno "If you get wet, you'll get sick."  V tomhle bychom byli rychle mokří oba.

Je to zvláštní, jak se počasí podepisuje na náladách. Někdy to beru jako výzvu – nejčastěji na táboře. Tam totiž prší dost často a děti to děsně štve, protože to dost znepříjemňuje jakoukoliv aktivitu. Jenže, jak říká kamarád, suché počasí je potřeba jen k přehazování karbidu na volném prostranství. 

Kapky teda buší do plachet, já poletuju v dešti, skáču do louží a směju se, kdykoliv to jen jde. Všichni víme, že smích je nakažlivý, a naopak to bohužel funguje taky. Moje teorie je, že dobrá nálada je samopřivoditelná, o špatné náladě to platí dvojnásob. 

A tady mi buší déšť do okna. Rád se z něj dívám ven, bydlím vysoko, v jedenáctém patře. Dost vysoko na to, aby i okrajová Praha vypadala krásně, nejvíc večer. 

Acoustic Guitar,
I'm gonna make you a star,
Get your picture all over the world 

Jedna věc se tedy změnila. Ještě nedávno jsem chodil sám na koncerty docela rád. Potkával lidi. Někdy to byly i ty nejlepší akce. Trošku mi to i zvedlo seběvědomí – viděl jsem, že dokážu zaujmout i někoho cizího. I do BB jsem poprvé přišel právě tak – sám a od té doby jsem tam i chodil sám. Protože jsem věděl, že tam vždycky někoho potkám. Jen jednou jsme měli v BB pěkný večer s L. A podruhé s K. Ne už tak pěkný.  

Dneska to ale nějak nefunguje, nejoblíbenější kapela, ale já mám trochu pocit, že to nebude ono. Možná z části proto, že na ně už chodí moc lidí.

... 

Ale co to blábolím, nakonec to bylo úplně super, alespoň z hudebního hlediska. Takhle jsem je to ještě rozbalit neviděl, a to už jsem na nich byl hodněkrát. Nic to nemění ale na tom, že zrovna dneska bych býval společností nepohrdl. Koho bych měl nejradši vedle sebe, je zjevné. Škoda, že ji nevidím častěji, hlouposti v tom duchu, že je to tak možná lepší, odmítám. 

Každá chvíle s ní pro mě byla jako partyzánsky zasazená kytka v prasklině betonu a na tom se nic měnit nemusí, i když jsem odkázán do svých mezí. V těch se umím pohybovat bezpečně. 

The stars lean down to kiss you,
And I lie awake and miss you,   
Pour me a heavy dose of atmosphere.   
Cause I'll doze off safe and soundly,   
But I'll miss your arms around me  
I'd send a postcard to you dear,
Cause I wish you were here. 

Dalším do seznamu slov, pro které neznám český ekvivalent, může být "corner someone", což se mi včera velmi nápadně, ale přesto povedlo, a já mohl jít spát s tím, že několik jejích slov a úsměvů bylo jenom a jenom pro mě. Musím si napsat víc o tom jak se směje, další věc, o kterou člověk nechce přijít. Patří totiž k těm, kteří mají úsměv jako první obrannou linii, když jsou v rozpacích a funguje to velmi efektivně. Dostávat K. do rozpaků bude můj zásadní plán pro následující blíže neohraničený časový úsek. A že to umím!  

Uvést člověka do rozpaků je často jednoduché. Zatímco ve větší skupině od mne člověk uslyší spíš nějakou historku nebo rádobyvtipnou hlášku, v menším kruhu se nebojím být osobnější. Tak to vlastně bylo, když jsme spolu s K byli v BB. Lidé nečekají že se budete ptát na jejich emoce a chtít po nich, abyste je pojmenovali. Pro přežití v našem životním prostředí je asi nejvhodnější svoje emoce schovávat za hradbou neprostupných obličejů a vágních pojmenování – třeba "trapný". Jako to udělala A – "Neřekla jsem ti to, protože mi to bylo trapný". A. je ale dívenka otevřená, stačí jen, když se na ni člověk taky otevře a dozví se pravdu. "Trapný" totiž není žádná emoce, je to jen neforemná deka, kterou přes svoji emoci přehodíme. Nešel jsem tam, protože by to bylo trapné. Bylo mi trapně. Moji rodiče jsou trapní (moji teda ne, uvádím jen pro příklad). Nebo "blbý". Další deka přes emoce. Bylo mi to "blbý ti o to říct". Když se člověk bude snažit hledat emoce za každým jednáním, dobere se asi mnohem zajímavějších. výsledků. A jak to tedy je?

Někdy je tou dekou přehozený strach. Neřekla jsem ti to, protože jsem se bála, že se mi budeš smát. Bála jsem se odmítnutí. Někdy se člověk zase bojí dluhů a závazků. Neřelkl jsem ti o to, i když věřím, že bys neodmítl. Bylo to pro mne tak důležité, že bych se ti cítil moc zavázán a trápilo by mne, že nedokážu takový závazek obrátit v něco stejně důležitého pro tebe. Kdo si dneska ale troufne být upřímný?

I moje upřímnost uvádí lidi do rozpaků. Ale jsou to někdy zajímavé rozpaky. Člověk se často snaží z nepohodlných situací utíkat a možná tedy i od člověka, který ho uvádí do rozpaků. Většinou ale neuteče, alespoň ne hned. Nejspíš člověk v hloubi duše cítí, že na upřímnosti není nic špatného, nic, za co by se měl stydět. A je to asi nejspíš nakažlivé. Už se mi to stalo tolikrát – s někým si povídám a povídám a on nebo ona se v půlce věty zarazí a řekne něco jako: "Hej, ale o tohle jsem nikdy nikomu neřekl(a)!" A já pak řeknu: "no, to lidi se mnou někdy dělají", když se zeptám, jestli jim je to nepříjemné, vždycky odpoví, že není. Mluvit o emocích může být ale pro někoho (alespoň zpočátku) nepříjemné. K. včera říkala, že je... něco jako otevřená? Jenže to není to slovo, co řekla a já už si teď asi nevzpomenu, co to bylo. To je výborné, mám ji pro sebe pár minut a nedokážu si vzpomenout. A druhou část té věty radši zapomenu hned. Jen mám trochu obavy, jestli ji nebo kohokoliv moje hloubkové emoční sondy nakonec neodradí tak, že se mi bude vyhýbat. Jestli přeci jen nezvítězí touha po bezpečí, bezpečí deky přehozené přes všechno důležité, kterou nebude odkrývat až donedávna cizí člověk.

You are a splendid butterfly
It is your wings that make you beautiful
And I could make you fly away  
But I could never make you stay 

"A kde máš slečnu?" ptala se mě R. když jsem si dal drink na baru v BB. Jako z amerického středozápadu, mladík zůstává sám a tak usedá na barovou stoličku se slovy "hit me". K. odešla domů dřív než večer začal.. 

Můj způsob "balení" děvčat se totiž příliš nezměnil od první třídy. Vzpomínáte, jak se balí děvčata v první třídě? Vezmete papírek, napíšete na něj "MILUJU ŤE", zmuchláte ho do papírové koule. Milostný vzkaz se mění v aerodynamický projektil, kterým zasáhnete svou vyvolenou, nejlépe do hlavy, aby bylo jisté, že si toho všimne. S drobnými obměnami to tak dělám dodnes (a blog se jmenuje, jak se jmenuje).  

A tak jako jiné, i K. odpálila moji papírovou kouli se svojí elegancí, mile ("já jsem vždycky hodná." říkala), ale přesto s tíživým odérem definitivnosti. A odzářila pryč..

A tak sedím na baru a povídám si s R., vlastně několik hodin v kuse, tak dlouho jsme se nikdy nebavili. K. odešla kolem desáté a já kolem třetí. R. je na mě hodná, kdyby tam nebyla, přišel bych domů s nepříjemnou depresí, takhle jsem přišel příjemně unavený a hlavně ze všeho vypovídaný.

Dlouze se mi snažila vysvětlit, co jsem udělal špatně. A že dnes je jiná doba; dnes se nezvou děvčata na film. "To už jsi mohl rovnou pozvat na svou sbírku motýlů". No tak to byl můj náhradní plán. A já jí dlouze vysvětluju, že k seznamování odmítám přistupovat jako k pokerovo-šachové partii, při které je potřeba pečlivě orchestrovat všechny okolnosti, bluffovat a přetvařovat se, tahat trumfy a sem tam podstrčit pár karet, když nikdo nedává pozor. Odmítám získávat něčí pozornost tím, že ji budu ignorovat, hrát si na to, že mi na ní nezáleží a doufat, že to v ní vzbudí zájem.

Já si nebudu hrát vůbec na nic, protože horší herec než já asi není. Já umím hrát totiž jen to, co je pravda. Lidi si toho všímají, když jsem před pár týdny vzal kamarády na koncert a oni mi pak říkali, jak se jim to líbilo, odpověděl jsem jim, že jsem moc rád, že se jim to líbilo. A oni, že je to na mě vidět. Na mě je totiž vidět všechno.

But I'm the luckiest guy on the Lower East Side
Cause I've got wheels and you want to go for a ride   

Stalo se toho tolik, že ani nevím jak začít. Poznal jsem partu nových přátel, nejlépe fungující skupinu, jakou jsem si dovedl představit. Všichni se k sobě chovají moc hezky, vzájemně se podporují; bez pomluv, bez drbů, bez nadávek a přehnaného rýpaní. Snažím se s nimi trávit co nejvíc času, i když si pořád připadám ještě trochu jako vetřelec. Doufám, že se to brzy změní, udělám pro to, co budu moct. První krok bude asi zapomenout na veškeré pózy ze všech ostatních skupin, ve kterých se pohybuji.

A mezi těmito lidmi i K., dívku, do které jsem se zamiloval prakticky po několika hodinách. Bez napínání – neopětovaně; K. je dokonalá, až na jediný detail, a to, že o mne nemá zájem. To je ale skutečně jen malinká vada na kráse.

Pocity, které zažívám, pro mne byly zpočátku skoro neuvěřitelné. Předtím jsem byl přes čtyři roky v poměrně vážném vztahu, potom rok sám. A teď jsem se zamiloval asi jako prvňáček do krasavice ze třetí, čili nejspíš bez šance. Přesto už jen ten nával pocitů byl pro mě něco úžasného. "Obláčku" mi říkal se smíchem kamarád. Ale pak mi to potvrdil, že co se týče K., tak mě úplně chápe. Tam se totiž člověk neubrání. Když totiž vstoupí do místnosti, tak září, jako hvězdička z filmu Stardust (true story).  

Jak jsem říkal, neklaplo to, a já teď zažívám krásný smutek. Protože teď vím, že ještě pořád mám srdce. Nepřišel jsem o něj během čtení specifikací prapodivných metamodelů, kódění speciálních případů ani tlučení diplomky. I když píšu toto, pro což nemám lepší pojmenování, než deníček, ve Visual Studiu (jako všech nerdů král), ještě pořád mám srdce.